Kdyz se rvou pejsci – co delat? – Piste sve postrehy
- Toto téma obsahuje celkem 73 odpovědí. Do diskuze (16 diskutujících) se naposledy zapojil uživatel Argo, Tim a poslední změna proběhla před 13 roky a 2 měsíci.
-
AutorPříspěvky
-
11. listopadu 2013 v 11:01 #30591BuddyÚčastník
Známe taky samce dalmatina a funguje naprosto v pohodě mezi jinými psisky. Bez dalšího se zvládne i podřídit a to rozhodně není výjimka, bez problému se naučil chování mezi jinými psy, velké malé neřeší a to je to dokonce nalezenec, takže s ním majitelka musela velmi svědomitě pracovat. Také jí zprvu pes vyvolával konflikty a čím více ho korigovala na vodítku a izolovala od jiných psů, nenechala psisko dořešit si “své záležitosti”, tím víc si pes zvykl “vyhrávat”. Měl totiž možnost kontaktu jen s těmi, co se mu podřídí a jsou “v pohodě”, aby je mohla po dohodě s jiným majitelem “odepnout”.. Dominance není rozhodně otázka plemene dalmatin, takový výklad povahy bys asi ve standardu plemene nenašla 😉 Mít “vyčkávacího” psa, to nevím co si před tím představit.. Psa, který od druhého čeká signál podřízení a do té doby udržuje oční kontakt, tělo celé napnuté? Proč asi? Protože mu někdy selhal konejšivý signál když se chtěl podřídit, teď si už nevěří, nedokáže si představit, že když bude “pod”, tak ho ten druhý nesežere a tak raději trne hrůzou odkud zas co přiletí a volí raději hned obranu. De facto každý pes je svým způsobem “vyčkávací”, všichni vyhodnocují co je ten druhý zač. Ale jen dostatek zkušenností psa ujistí, že je zbytečné mít předem strach. Psa, kterému selhala komunikace a byl v převaze napaden, je nutné znovu a znovu nastavovat do cesty situace s co největším množstvím pohodových psů. Někdo chodí do malých skupinek na cvičák, jiný se domluví s kamarády – psiska dostanou náhubky a “hrajte si”. Nechat psa znovu se “dosocializovat” mezi svými, opět ho ujistit, že je mezi jinými psisky v bezpečí a nic mu nehrozí, nad to není. To, že pes naskočí na jiného nemusí vždy být rvačka na život a na smrt.. Na Buddyho také sem tam v parku dorazí nějaký ten samec, když spolu něco cvičíme nejsem z toho zrovna nadšená, ale co už. Psa pustím, jdu do pryč, když si nerozumí a naskočí na sebe, udělají kotrmelec, kolikrát mu cizí pesan visí na krku, Buddy zamrzne, sklopí uši a dává signál, že o rvačku nestojí.. Druhý pesan se povětšinou po chvíli bručení spokojí s výsledkem a oba kolem sebe ještě obkrouží, jako že – dej si bacha kámo a jdou si oba dál po svém, občas jeden či druhý ještě něco “hrkne” co ten druhý považuje “nad limit” a tak se pomuchlají znovu.. Sem tam řešíme natržené ušisko, někdy drápanec, ale žádné tržné rány.. Pokud bych do takového šrumce zasáhla, odnese si Buddy jen vzpomínku na to, že ať udělá cokoliv, může klidně provokovat okolí, bude stále vítěz. Pokud jakýkoliv nevyřešený spor, negativní prožitek, nedostatek zkušeností nevytěsníte hojně tím pozitivním, budete si po dalších xy let komplikovat život sledováním okolí, aby v něm nááhodou nebyl cizí pes, a stále budete očekávat jen to nejhorší.. V mém okolí bydlí paní s koliákem.. a ta už z dálky volá – “fena nebo pes”? nechci dopadnout stejně..
11. listopadu 2013 v 12:24 #30593JimmyÚčastníkMy máme s dominantností taky odjakživa problém. Psa jsem ale neizolovala nikdy, spíš jsem ho prostě vždycky nechala být, ať si to vyřídí sami. Rozhodně jsem do toho nikdy nezasahovala, i kdyby měl dostat napráskáno. Je malej a drzej, takže už párkrát dostal. Co chodíme na cvičák, kde se na začátku všichni psi pouští, nemáme problém. Občas si s nějakým psem trošku ujasňují, co a jak, ale ještě se mi nestalo, že by se nějak festovně porval. Dává si sakra bacha, když mě nemá za zadkem. Nikdy jsem nedělala to, že bych při potkání se s jiným psem toho svýho odchytávala, samozřejmě pokud by mě o to někdo požádal, není problém. Ale jinak jsem radši nechat je být. Takhle nabírá zkušenosti a musím říct, že se dost uklidnil.
11. listopadu 2013 v 13:00 #30594BuddyÚčastníkto Erdina: jsem moc ráda, že nejsem se svými “názory” za černou ovci 🙂 A pro ostatní jsi příkladem, že ani o menšího psíka není nutné mít neustále strach před ostatními i většími. Psiska mají neuvěřitelné množství signálů, kterými se dorozumívají, ani člověk mnohdy nepostřehne ten okamžik kdy pes na chvíli přeruší oční kontakt atd.. Ne vždy lze vycházet z toho, že “vrtící ocásek” je symbolika přátelství a “vrčení” je výzva k bitce, nebo “naskočení” je už samotný boj o život.. Tam kde jsem se naučila o chování psů víc než bych očekávala mezi sebou bez dalšího fungují psiska všech velikostí, ras, povah.. Jsou naprosto běžné drobné šarvátky, ale je to ta nejbáječnější škola – škola života, co psisko naučí si věřit! a když si věří on, můžete mu věřit i vy.. a pak – není co řešit 🙂
11. listopadu 2013 v 13:08 #30595biba-kroutilovaÚčastníkTen náš hafan je z útulku, a je úplně hluchý, tudíž ho z vodítka pustit nemůžu. A i tak má dost tržných ran, vždycky od psa, který byl někde puštěný navolno. Vyčkávací sem myslela to, že sám psa nenapadne. Čeká, jak se ten druhý zachová… A nestojím o to, aby mu cizí pes vysel na krku. Když sme bydleli v Plzni (teď bydlíme u Prahy) chodili sme je venčit kolem řeky a tam byla spousta psů, kteří měli páníčka u prd*le a chodili navolno. A když máme psa na zahradě a máme třeba psí návštěvu, lehne si a psa ignoruje, ale běda kdyby provokoval… Ty 2 fenky co máme, tak sme ale skoro vždy pouštěli. Věděla sem, že se neservou (pokud k tomu dalmatinka nedostala důvod, to se stalo, např. když sme potkali feňuli stafíka a ta se vždy rozeběhla a vší silou do ní vrazila, to se té naší nelíbilo a tak si feňule odnesla prokouslý ret, ale tohle se stalo jen jednou). Ale třeba v Plzni se ne všem pejskařům líbilo že váš pes k tomu jejich přišel a 3m od něj se zastavil a koukal na něj jestli si půjde hrát nebo co :), ale když sme viděli tu hrůzu v očích páníčka jako “panebože cizí pes, co teď”, holky sme odvolali a připnuli a šli dál… Jinak se ani jedna naše fenka neservala (dalmatinku máme od roka a půl a ta druhá byla štěndo když sme si jí vzali, takže se s nima pracovat dalo v pohodě, hafíkovi bylo 5 let když sme si ho vzali) když byly navolno, ale když měli s jiným psem problém, vždy přiběhly a schovali se za mnou, pak se do toho vkročila já a psa odehnala …
11. listopadu 2013 v 13:26 #30596BuddyÚčastníkHluchého psa je možné pouštět na volno taky.. starší pán tady má hluchého jezevčíka, prý něco genetického, jako malý slyšel… Taky o něho měl velkou obavu, že ho někde nějaký pesan zaskočí, napadne, nebo že pes nebude vědět kam se má vrátit.. Proto si koupil “výcvikový obojek” a naprosto geniálně ho naučil na vibrace. Je to vlastně stejný princip jako když učíš psa na píšťalku ;-). Ikdyž je pesan začichaný kdesi, nebo mu hrozí nebezpečí, mají 100% přivolání. Pes na dálku takto umí i “stůj”, což je povel, který leckdy může zachránit i život. Mezi jinými psisky ten prcek už ví, že pro svůj “handicap” je slabším článkem, a tak se k ostatním psům sám naučil chovat podřízeněji. Děda mi vypravoval, že “zpočátku” to byl rodinný mazel, a tak nějak víc obletovaný.. tak se naučil být vždy hrdina dne, ale co vycházka na volno, tak mu docházelo, že je někde “chybka” 🙂 Když jsem prvně viděla chlápka na psa tleskat jako pominutý, a psík tajdrlíkoval někde na 5metrů v dálce, vypadalo to komicky, teď už vím, že on mu takto rukou naznačoval, že se má “honem honem” vrátit, tedy čím rychleji kmitá rukama, tím víc psisko metelí. 🙂 Je to kouzelný pesan, mezi pesany naprosto v klídku. Mj. naprosto skvěle reaguje na posunky, to mi až brada padá, co vše se dokáže hluchý pesan naučit. Musí to být obtížné, my používáme na něco složitějšího klikr, ale ten pesan dá packu přes packa jako nic.. pánečka si hlídá.. jak se někde zapomene, ze snění ho vytrhnou vibrace 😉 Kamarádka má zas psici s jedním očkem.. kdyby nám to neřekla, tak při dovádění mezi ostatními psíky si toho nikdo ani nevšimne.. skotačí s ostatními jako by měla i třetí oko navrchu hlavy 🙂 I pro psíky “nemocné” je integrace stejně důležitá jako u lidí..
11. listopadu 2013 v 13:30 #30597JimmyÚčastníkJako né, že bych se o něj nebála, ale to jsou ve většině případů situace, kdy se k nám řítí pes bez páníka. Z toho moc dobrej pocit nemám, ale stejně bych na Jimma nesáhla. Tuhle nějaká paní telefonovala a svýho psa si vůbec nevšímala. A pejsek hurá k nám, co jinýho. Paní šla úplně na opačnou stranu. Nikdy by mě nenapadlo psa schovávat, brát do náruče nebo cokoliv takovýho. Není důvod psa chránit, když se nic neděje. A ani by mě nenapadlo, že bych toho cizího psa preventivně nakopla nebo něco podobnýho. Ano zasáhla bych, ale až v nutným případě. Na paní jsem jen zavolala, kde má jako psa, ta se probrala, pro psa si doběhla, omluvila se, a bylo. Ale takhle reagovat přehnaně už předem, je podle mě nesmysl.
11. listopadu 2013 v 13:39 #30598biba-kroutilovaÚčastníkjá taky psa neodkopávám, když se k nám přiřítí… jen když jde do tuhýho… a ano, i hluchý pes se dá vše naučit, ten náš umí “poslouchat” taky, ale ne když je venku a puštěný… brali sme si ho v 5ti letech a teď mu je už 9 let, možná by se to ještě naučil, ale učit ho to už nebudeme, ať si užije psí důchod :)…
11. listopadu 2013 v 13:49 #30599BuddyÚčastníkTak tomu rozumím.. Jen aby tě dědoušek nezaskočil a nebyl to dlouhověký rekordman 😉
11. listopadu 2013 v 20:35 #30601biba-kroutilovaÚčastníkAle tak samozřejmě já bych si přála aby tu s námi byl co nejdéle :). Dalmatini se dožívají celkem vysokého věku, tak uvidíme… nejlepší je, když jdeme na procházku a někdo nám řekne “vy máte hezký pejsky, to sou všechno štěňata, že jo?” 😀 a když řekneme “jo, tomuhle je 9, týhle 4 a týhle bude rok” upadne jim brada 😀
11. listopadu 2013 v 20:51 #30602BuddyÚčastník🙂 to je pak dobrý pocit, že od krmiva k aktivitám dáváš psisku vše vyváženě a tak pěkně prospívají 🙂 škoda že u lidí to tak není.. ať s tím mým puberťákem dělám vše možné, pořád co rok zjišťuju že zas vyrostl ze všech hader a mě přibyl jen další špek na břiše a vráska snad přes celou lebku :-)) Kamarádka má mladého dalmatina Dastyho, je vážně prima a spolužačka ta má zas starší fenu, nikdy se mi ale ty puntíčky nedaří spočíst ;-))
12. listopadu 2013 v 00:57 #30605Hanusha.aČlenBiba: děkuju… Buddy, jestli jsi z Prahy můžeme se sejít a uvidíš jak se chová můj pes v přítomnosti druhých psů, ale jak zde bylo řečeno…na půl roce jsem v jeho očích prostě selhala jako vůdce, proto teď mu musím ukázat dvojnásob, že ho dokážu ochránit a pomoci mu a nenechat ho otravovat psiskama…Neznáš nás, neznáš mého psa, nevíš co se mu stalo.Pracuju na tom s ním od jeho půl roku věku a až teď ve dvou letech, je schopen jít jakžtakž (s občasnými výpady, když už tu situaci nezvládne, psiska jsou moc blízko a podobně) s náhubkem na psí srazy, musí však zatím ještě být jen málo psů s náma, i teď po kastraci se trochu zklidnil…Ale on si prostě se psama hrát nechce, nestojí o to, teď díky intenzivní a usilovné práci ohledně tohoto problému došel až tak daleko, že si ostatních nevšímá a jde naprosto v pohodě pokud je kolem pesan nějaký…Ale už mu vadí pokud moc otravuje…Najdou se i psiska která mu sednou hned a s nimi problém nemá, zrovna včera byl na volno bez náhubku, byli jsme v lese a říkala sem si, že mu budu věřit a prostě ho odvolám, když uvidím psa, ano najednou přiběhl pes mladý skoro roční, Ernyho jsem odvolala a po domluvě s majitelkou, kdy jsem poprosila zda by si můj mohl očuchat jejícho, i když psiska nemusí mi to bylo bez problému povoleno, poděkovala jsem a nechala Ernyho očuchat, nebyl problém..to jsem měla šílenou radost..to samé včera na cvičáku, k Ernymu přiběhl pes a byl u něj a Erny se ani nehl…ležel a neřešil ho, no to mi i slza ukápla :o) Ale nikdy si už nebude moci hrát s pejskama jako ostatní bezkonfliktní psiska…
12. listopadu 2013 v 01:25 #30606BuddyÚčastníkto Hanusha.a: neznáme se a také nemám důvod nikoho tady pranýřovat, asi vidíš, že tu jen všichni sdílíme svoje zkušennosti, a dáváme jen vlastní náhled na téma.. mě také na srazu nikdo neznal, a označil bez dalšího mého psa za agresivní bestii a mě za nánu na facku 😉 Obě víme jak to s našimi pesany je a děláme pro ně z nejlepšího přesvědčení co uznáme za správné. Víme své a nemáme potřebu to okolí na počkání svěřovat, beztak situace, co musíme řešit dnes a denně možná ani nikdy nepoznají :-). Pro Buddyho jsem se parťákem stala tak možná rok zpátky. Pes nereagoval na přivolání, vyvrčel každého psa, neuměl si hrát se stejně starými, vyštěkával lidi, neváhal by povalit dítko, které by šlo k němu napřímo.. Neútočí na trhance, ale je velký a ikdyž nechtěně, zraní už jen napřažením tlapy, a když nečekáš jeho výskok, válíš se jak brouček na zádech.. nesocializovaný, vystresovaný, nejistý, hyperaktivní, bázlivý pes, který mi nevěřil, nerozuměl a ani já jemu.. Náprava problémového chování, odbourání strachů, negativních prožitků se možná v televizi děje na počkání, ale nám se zázraky přes noc nedaří. Pracujeme jak se jen dá, ale narážíme stále na ty samé předsudky.. Našla jsem v republice jedno místo, kde fungujeme na výbornou, vše se sune dopředu, nikdo na nás nehledí skrz prsty a psisku každý pobyt v takovém prostředí navrací “normální” život. Prosím – nikdy! neříkej nikdy.. bude tě to stát ještě spoustu sil, ale zmákneš to! Nevím co máte s Ernym za sebou, ale cesta ke změně se vždy dá najít.. Z Práglu jsem, ale tím, že pesan řeší hodně lidi, tak sockou se někam přepravit je téměř nemožné.. teď má dva roky, dospívá, takže vystrkuje růžky a leze do poměřování se samci.. 😉 Nějaké setkání ale vymyslet můžeme 😉
12. listopadu 2013 v 01:30 #30607Hanusha.aČlenVím jaké to je napravovat problémové chování psa, Erny byl tragéd s histerickýma panickýma reakcema na hluky, divoké pohyby, nápřahy, když sem po něm něco chtěla a moc na něj tlačila…neútočil, on šel k zemi, zdrhal a klepal se strachy…zapracovali jsme na tom, intenzivní tvrdá práce, dlohodobá a dnes dělá canisterapii úspěšně…nevzdávat to!!!
12. listopadu 2013 v 05:17 #30608biba-kroutilovaÚčastníkKoukám, že jsme se tu opravdu sešli 🙂 my tu feňuli, kterou sme si vzali když jí byl rok a půl, taky učili vše znovu… (teď jsou jí 4 roky) Od štěněte vyrostla v kotci, bez jakékoliv výchovy, výcviku, týraná a živá na zbytcích od jídla “páníčků”… Když sme si jí přivezli, nevěděli jsme to. Ale stačil na ní zvýšit hlas a počůrala se strachy, ocas mezi nohama, ostatní psy nikdy v životě neviděla, bojí se větší skupinky lidí (hlavně chlapů a ještě více pokud mají připito a hulákají, machají rukama…), hlasitých zvuků se bojí… teď se jí nebojím pustit mezi psy, vše sme jí doučili… jen s tou skupinkou lidí doteď trošku bojujeme, ale na tom se pracuje 🙂 Taky se třeba bojí návštěv, přijde někdo, kdo je u nás poprvé, nebo u nás dlouho nebyl a vrčí na něho/ně, ale po chvíli sama přijde a lísá se aby jí návštěva pohladila 🙂 doufám, že ten strach časem a trpělivostí překonáme a nebude se už tolik stresovat… 🙂
12. listopadu 2013 v 11:17 #30609BuddyÚčastník🙂 vidno, že prostě vrána k vráně fakt sedá 😉 Pro Buddyho jsme naštěstí zavčasu dohledali pomoc mimo město a pesana se podařilo na chlupáče dosocializovat z mého pohledu výborně. Buddy nikdy nebyl z těch, kteří se někam přikrčí, nebo se pomočuje.. Očividně mu selhalo hodně konejšivých signálů s podřízeností k lidem. Pouští hrůzu, zastrašuje.. tohle se mu prostě osvědčilo, aby měl od okolí, které nezná klid. Přitom ikdyž takto zdánlivě “šílený” k člověkovi přiběhne, neskáče na krk ani záda, jen dotyčného důkladně očichá, nechá se pak pohladit, přijde na jméno, vezme si piškot.. to je pro nás úspěch. Bylo by potřeba, aby si ho co nejvíce lidí nevšímalo, hladilo, pamlskovalo.. ale když někoho s uštěkaným, “startujícím” psem požádám, zda půjde k psisku blíž – 99% cizích mě pošle do háje 🙂 Vzala jsem pesana i na Václavák, v představě, že když lidi budou všude, nebude mít možnost řešit všechny a začne je vnímat jako samozřejmost.. bohužel je pesan tak křehký, že se po půl hodině absolutně rozsypal, neuroza, mega stres, pomalu se klepal, dýchal jak by běžel maraton, ale i v tomto stavu z posledních sil když viděl dítko jak popobíhá nedaleko, dostal strach, a povyskočil s vrčením.. Nevypadá na to, ale je to uvnitř “malý posera” 🙂 Když je mezi psiskama, lidí si dnes už nevšímá, pokud je na volno v parku, kolemjdoucí neřeší, jen nesmí být opilý, hlučný, máchat rukama, nebo vískat jako děti.. proto nosíme náhubek, naše okolí se tak cítí bezpečněji a my máme možnost i mezi lidmi pracovat, seznamovat se s pesany. Všechno jde, když se chce.. Pesani si v mnohém poradí sami, i v těch potyčkách.. někomu to trvá pár týdnů si osvojit jiné vzorce chování, jinému roky.. U nás by obava z lidí mohla dospělostí pominout, už teď v pubertě si začíná fixovat stále lepší přístup.. bude líp, alespoň v to plně doufám..
-
AutorPříspěvky
- Pro reakci na toto téma se musíte přihlásit.